Rys
Rys ostrovid (Lynx lynx)
Kočka divoká se na našem území vyskytuje jen velmi sporadicky a tak je naší jedinou divoce žijící kočkovitou šelmou rys ostrovid. Plachá, samotářsky žijící šelma je ze tří velkých šelem nejmenší, loví proto menší kopytníky jako jsou srnci, méně jeleny, divoká prasata, hlodavce nebo lišky. Svou kořist překvapuje rychlým útokem ze zálohy. Ne nadarmo se rys nazývá ostrovidem - vyniká bystrým zrakem, ale také sluch má výtečný. Navzdory vhodným podmínkám ve většině našich pohořích trvale osidluje pouze Beskydy, Šumavu a Pošumaví. Většímu rozšíření brání především ilegální lov.
S každým tajemnem však zpravidla ruku v ruce chodí pověra. Rys proto bývá podezříván, že skáče na kořist ze stromu, aby jí poté vypil krev po způsobu upírů. Není to víc než myslivecká latina. Zatímco se takhle nasytí lidská fantazie, rys se ve skutečnosti sytí způsobem mnohem prozaičtějším: pracně svou kořist pronásleduje a musí přitom napínat všechny síly a schopnosti, aby si uhájil život, či aby lovem naplnil jeho smysl. Šelma jako predátor nadále zůstává jakýmsi konkurentem člověka a chtě nechtě ji stále vnímáme jako svého druhu démona. Naši představivost to vzrušuje natolik, že láska a nenávist tu planou stejným ohněm. Přitom by byl namístě spíš obdivný respekt...
Zájem o zvířata provází trvalý konflikt mezi odborníky a diletanty. Vzájemně se napadají, dílem za nevědomost, dílem za necitlivost, vyčítají si nepraktičnost nebo fanatismus. Výsledkem je vzájemná nedůvěra a přesvědčení o jediné pravosti vlastního názoru. Lovci připadají ochráncům jako kazisvěti, ochránci lovcům zas jako naivní idealisté, přičemž obě strany proklamují svou lásku k přírodě. Právě rys ostrovid je jedním z konkrétních příkladů tohoto vleklého sporu.
Připustíme-li, že životním smyslem rysa není viset v podobě stažené, vydělané kůže v některé z hájoven, ale lovit, nemůžeme si odmyslet úlohu výchovy rysího mláděte. Cožpak to není podobné, jako u lidí? Jestliže matka vypěstuje v mladém rysovi patřičné sebevědomí, trpělivě ho učí vyvíjet potřebnou rychlost, odhadnout správný okamžik k útoku a pěstovat vytrvalost a cílevědomost, pak má šelma naději, že smysl svého života naplní. Ztratí-li však rysí mládě matku předčasně, zpravidla ztrácí i naději na prosté přežití.
Sotva bychom dospěli k tomuto poznatku, kdybychom se chtěli spolehnout jen na pozorování rysa v přírodě. Prostě proto, že už jen spatřit ho ve volné přírodě můžeme jen šťastnou náhodou. Šelma je tak plachá a smyslově bystrá, že unikne i nejtrpělivějšímu pozorovateli. Koneckonců bývá nejaktivnější především v noci, což je pro pozorovatele značná nevýhoda.
Víc poznatků o rysovi lze získat z chovu v zoologických zahradách. Od zjevných pozorovatelských výhod musíme ale v tomto případě odečíst nevýhody, spočívající v zajetí. To ochuzuje přirozené projevy zvířat. Nemůže-li se projevit a uplatnit složitá soustava vrozených zvířecích instinktů, šelmy podléhají bezcílnému návykovému stereotypu a ztrácejí svou originální identitu. V ostravské ZOO jsme si to ověřovali chovem 95 rysů odchycených v Karpatech. Každý z nich reagoval na zajetí osobitým způsobem, počínaje panickým strachem z člověka a zuřivým odporem k zajetí konče. Některá zvířata si ale na přítomnost člověka brzy zvykla, neútočila a začala klidně přijímat potravu. Chov se úspěšně rozvíjel, ale zvláštní poznatky o rysí povaze přinést nemohl. Těžko si přece myslet, že jedinou potřebou šelmy je jídlo, které navíc získá bez jakéhokoli úsilí a vzrušující aktivity!
"Mláďata formuje dlouhé období sociálního tréninku, nejprve v podobě užšího sepětí s matkou, pak stoupající měrou s jinými mláďaty téhož věku a pohlaví. Sociální hra je silně rozvinutá aktivita, která zahrnuje nácvik sociálních rolí, předstíranou agresi, sexuální praktiky a průzkum okolí..."
rys
(natka, 5. 12. 2010 17:55)